Výroba pohlednice krok za krokem: od fotografie po hotový tisk

Litografie na přelomu 19. a 20. století byla řemeslem srovnatelným s knihtiskařstvím starých dob – vyžadovala měsíce přípravy, mistrovskou ruku a obrovský kapitál. Pohlednice formátu 9 × 14 cm, kterou si dnes prohlédáte za pár vteřin, provázelo kždysi třiždesetkroké výrobní schéma. Pojďme projít jednotlivé etapy od původní fotografie až po hotový archy schovalých dopisů.

Krok 1: Předloha

Všechno začínalo předlohou. Buď to byla černobílá skleněná negativní deska velkoformátového fotoaparatu, akvarel nebo perokresba malíře, nebo již existující obraz, který se reprodukoval. Předloha se dovezla do tiskárny a stačila litografovi pro přenesení obrazu na kameny.

Fotografická předloha

Fotograf přijel na místo s velkoformátovým fotografickým aparatem (skleněné desky formátu 13 × 18 cm i větší), vyrobil negativní skleněnou desku, v laboratoři ji vyvolal a poslal do tiskárny. Tam sloužila jako předloha pro litografa nebo fototypéra.

Malířská předloha

U uměleckých pohlednic (Mucha, Aleš, Liebscher) vytvořil malíř přesnou kresebnou předlohu v původním formátu, který se pak fotomechanicky redukoval na pohlednicový rozměr. Alfons Mucha své dekorativní obrazy obvykle kreslil v gigantickem rozměru a teprve fotořečník je dostal na velikost litografického kamene.

Krok 2: Převod na tiskové desky

Litografický kamen byl srdcem tisku většina 19. století. Šlo o vyleštěný vápencový kamen z bavorského Solnhofenu, na který litograf přenášel obraz pomocí mastné tuše – olej a voda se na kameni nesmíchávají, a tak mastné místo přijala barva, vodné nikoli. Klíčové pravidlo znělo: každá barva má vlastní kamen. Pohlednice s deseti barvami se tedy tiskla z deseti samostatných kamenů – jeden po druhém, přesně zarovnaných jako při moderne ofsetové tisku.

Chromolitografie

Barevná litografie a vrchol řemesla let 1880–1905. Některé luxusní pohlednice měly 12, 15 nebo i 20 barevných přechodů – a tedy stejný počet kamenů a tiskových kroků. Cena této techniky vysvětluje, proč byly tak hodnotné.

Světlotisk (kolotypie)

Modernejsí technika z 80. let 19. století. Místo kamene se používala skleněná deska s želatinovým použitím zaschlné vrstvy citlivé na světlo. Světlotisk reprodukoval fotografii v jemných polotónech, bez viditelného rastru. Častá technika u uměleckých reprodukcí a pohlednic od konce 19. století.

Autotypie (tříbarvotisk)

Od konce 90. let 19. století se rozběhl tříbarvotisk, který všechny barvy skládá ze tří sitíth barevných separací (žluté, purpurové, azurové) a černé – stejný princip používá dodnes CMYK tiskárna. Tříbarvotisk se stal masovou technikou pohlednic let 1900–1918.

Krok 3: Tisk

Tiskový lis byl srdcem tiskárny. V 80. letech to byly ještě ruční kamenotiskové lisy, v 90. letech přicházely strojové plochotiskové lisy s parním nebo elektrickým pohonem. Tisk probíhal vždy po jedné barvě. Papír se vložil pod kamen, navalíla se barva, lis provedl tisk. Papír se vyněl, vložil pod další kamen, další barva. A tak dokola, dokud nebyla pohlednice hotová.

Dotvoření ručně

Mnoho luxusních pohlednic z 90. let nese ručně doplněné detaily – zlatý prach, hvězdy z fólie, vlepené stužky, papírové výseky, stříbrný brokat. To znamenalo, že tiskové archy po stroji čekal ještě ruční dodělávací proces, během něhož pomocníci v dílně doplňovali tyto detaily. Pohlednice byla v podstatě malý umělecký objekt – ne skálové zboží.

Krok 4: Distribuce

Hotové pohlednice se balily a rozásily k vydavateli, který je distribuoval do papirnictví, knihkupectví, lázeňských hotelů, ohovních míst a tabakových trafik. Hosté lázeňských měst nebo turisté si koupili pohlednici za 1–2 krejčary, napsali pozdrav, koupili známku a hodili pohlednici do schránky. Průměrná doba doručení v rakousko-uherské monarchii byla 24–48 hodin, někdy se poštovní lupen vrátil zpět přísně den ode dne odeslání.

Vývoj tiskových technik – jak je rozeznat

Pochopení výroby pohlednice pomáhá odhadnout její stáří:

• Chromolitografie (1880–1905) – pod lupou nemá rastr, má plynulé barevné přechody, vrchol řemesla.
• Světlotisk (1885–1915) – sepiový nebo černohnědý obraz s jemným zrnem.
• Tříbarvotisk (autotypie) (1898–1925) – pod lupou rastr ze tří barevných bodů.
• Hlubotisk (1910–1960) – výrazně kontrastní, hladký povrch, často u uměleckých pohlednic.
• Ofset (od 1920) – pravidelná rastrová mřížka, masová produkce.

Co dělá pohlednici cennější z hlediska výroby

Nejvyšší sběratelskou cenu mají chromolitografie z let 1895–1905 s ručně dodělanými prvky (zlatý prach, stříbrná retuš, brokat). Vyšší cenovou kategorii mají také reliéfní pohlednice s vyraženým motivem nebo lepenými papírovými výseky, které vyžadovaly extra výrobní kroky. Masívní tříbarvotisková produkce po roce 1905 je naopak cenově dostupnější, protože představovala továrensky standardní technologii.

Jak postupovat při prohlížení pohlednice

1. Vezměte si lupu (minimálně 10× zvětšení).
2. Mrkněte na přechod barev – plynulý je litografie, rastrový je tříbarvotisk nebo ofset.
3. Identifikujte rastr – tříbarvotisk má nepravidelnou ružovou strukturu, ofset pravidelnou mřížku.
4. Hledejte ručně doplněné detaily – zlatý prach, vlepené stužky, brokat.
5. Podívejte se na typografii – ručně kreslený text obvykle napoví starší dataci.

Časté otázky

Co je litografický kamen?

Vápencový kamen z lomu v bavorském Solnhofenu, na který se přenášel obraz pro tisk pomocí mastné tuše a vody. Princip litografie spočívá v tom, že voda a olej se nesmíchávají – mastné místo přijímá barvu, vodné ne. Každá barva měla vlastní kamen.

Proč byla chromolitografie tak drahá?

Protože každá barva vyžadovala vlastní kamen a vlastní tiskový krok. Pohlednice s dvanácti barvami procházela strojem dvanáctkrát, přičemž každý tisk musel být přesně zarovnaný s předcházejícími. Mistru litografovi trvalo i několik týdnů, než připravil všechny kameny pro jednu kvalitní pohlednici.

Co znamená tříbarvotisk?

Technika konce 19. století, která získává barvy ze tří barevných separací: žluté, purpurové, azurové (plus černé jako čtvrté). Princip je stejný jako dnešní CMYK. Tříbarvotisk dominoval pohlednicové produkci let 1900–1918.

Jak poznat litografii od tříbarvotisku?

Lupou. Litografie má plynulé barevné přechody bez rastru. Tříbarvotisk má pod lupou viditelný rastr ze tří barevných bodů. Litografie je vždy starší a vzácnější, tříbarvotisk je standard produkce po roce 1900.

Proč mají staré pohlednice tak často ručně doplněné detaily?

Protože tisk neuměl vytvořit některé efekty – zlatý prach, hvězdy z fólie, vlepené stužky byly přidány ručně až po vytištění. Mnoho pohlednic procházelo dvoufázovým zpracováním – nejprve stroj, pak ruční dodělání v dílně.

Kdy se přestala používat litografie?

Postupně mezi roky 1910 a 1925. Po první světové válce již většina pohlednic vznikala tříbarvotiskem, světlotiskem, hlubotiskem nebo ofsetem. Počátkem 30. let byla litografie zachována především u nejdražších uměleckých pohlednic, běžná produkce se přesunula na rychlejší techniky.

Kde u nás v e-shopu pokračovat

Různé tiskové techniky si můžete porovnat na pohlednicích ČR malý formát do roku 1950 a rakouských pohlednicích do roku 1950 – vrcholu chromolitografické éry. Modernější ofsetové a hlubotiskové tisky najdete v pohlednicích ČR velký formát od roku 1950. Umělecké litografie a světlotisky máme v pohlednicích malířství. Pro hlubší studium pohlednicových technik navštivte sběratelský oddíl.