Vícezáběrové a kolážové pohlednice: jak fungovala fotomontáž zlaté éry

Když se na konci 19. století stala pohlednice masovým médiem, čelili nakladatelé jednoduchému problému – jak na malou plochu dostat víc než jeden pohled na město, lázně nebo poutní místo. Odpověď přišla v podobě vícezáběrových karet, vinet a fotomontáží, které během tří desetiletí dosáhly takové výtvarné úrovně, že si je dnes sběratelé cení mnohdy víc než jednoduché jednozáběrové pohledy. Pojďme se podívat, jak takové pohlednice vznikaly a proč k tomu měli litografové i fotografové pádné důvody.

Proč vícezáběrová pohlednice vůbec vznikla

Pohlednice se v habsburské monarchii směla od 1. října 1869 posílat jako otevřená korespondence – tedy bez obálky a za levnější poštovné. Prvních dvacet let šlo o strohou kartu s adresou a krátkým vzkazem. Skutečný obraz se na ní objevil až v polovině 90. let 19. století, kdy nakladatelství v Drážďanech, Vídni, Praze a Lipsku začala tisknout takzvané Gruss-Karten (pozdravy z místa). Měst, lázní a hradů, které si žádaly zachytit, však bylo víc, než kolik se vešlo na jediný snímek. Tiskaři proto začali na jednu kartu kombinovat hned několik motivů – panorama, hlavní náměstí, kostel, památník a třeba i lázeňský dům.

Viněta jako řemeslo

Drobné obrázky uvnitř pohlednice se odborně nazývají viněty (z francouzského vignette). Měly podobu medailonů, květinových rámečků, srdíček, hvězd, dubových listů, často i secesních ornamentů. Litograf je kreslil přímo na kámen, nebo je dotvářel ručně do fotomechanického podkladu. Kolem vinety se vinuly stuhy s nápisem Pozdrav z…, Gruss aus…, Souvenir de… podle toho, do jaké jazykové oblasti karta směřovala. Mistrovství spočívalo v tom, aby viněty navzájem komunikovaly, vytvářely souměrnou kompozici a zároveň ponechávaly volnou plochu pro krátký vzkaz – v té době se totiž ještě psalo i z přední strany.

Litografie, světlotisk a fotomontáž

Z technického hlediska se vícezáběrové karty tiskly třemi hlavními způsoby. Nejstarší a nejhezčí jsou chromolitografie z let 1895–1905, kde každá barva měla vlastní kámen a celkový dojem se blížil malovanému obrazu. Souběžně se rozvíjel světlotisk neboli kolotypie, který umožňoval reprodukovat fotografii v jemných polotónech a bez rastru. Třetí cestou byla pravá fotografická montáž: jednotlivé snímky se vystříhaly, slepily na kartonovou předlohu, doplnily kresleným pozadím a celé to se znovu vyfotografovalo. Od počátku 20. století se přidávala kolorace ručním štětcem, později anilínovými barvami.

Koláže, ze kterých se točí hlava

Lázeňské a hradní soubory

Klasický typ představuje pohlednice z Karlových Varů, Mariánských Lázní nebo Františkových Lázní, na níž se ve vinetách objevují kolonáda, Mlýnský pramen, hotel Pupp a celkové panorama – často spojené stuhou s nápisem Karlsbad – Carlsbad. Podobně byly tištěny soubory z Pražského hradu, Karlštejna nebo Hluboké, kde do středu putoval celkový pohled a kolem se kupila portály, věže a interiérové detaily.

Hodinové a dělené karty

Zvláštní variantou jsou ciferníkové pohlednice, kde dvanáct výjevů obíhá kolem středového motivu jako čísla na hodinách. Pražská nakladatelství Schwidernoch a Stengel je vydávala v desetitisících kusů. Sběratelsky velmi ceněné jsou také tzv. dělené pohlednice, kde plocha karty rozdělená diagonálou nebo kruhem ukazuje dvě podoby téhož místa – ve dne a v noci, v létě a v zimě.

Personifikované a alegorické koláže

Vrchol kompozičního umění představují koláže, kde do panoramatu zasahují alegorické postavy – ženské figury symbolizující řeku, město nebo svobodu. K nejhezčím patří secesní karty Alfonse Muchy, Viktora Stretti nebo méně známých vídeňských litografů z dílny Philipp & Kramer.

Co se na vícezáběrové pohlednici hledá

Při určování stáří a hodnoty si všímejte několika věcí. Datum odeslání je dobrým, ale ne jediným vodítkem – karta mohla ležet u nakladatele i několik let. Spolehlivější je nálepka nebo signatura litografa, často ukrytá v dolním rohu jedné z vinet. Důležitý je také tvar adresní strany: rozdělená adresní strana pro vzkaz i adresu se v Rakousku-Uhersku oficiálně povolila až 1. ledna 1905. Karty s nerozdělenou rubovou stranou jsou tedy starší a obvykle hodnotnější.

• Chromolitografie – sytě barevné, beze stop rastru, nejvyšší cenová kategorie.
• Světlotisk – jemné polotóny, šedavě hnědý nádech, časté pro vyšší střední třídu.
• Autotypie – jemný bodový rastr, masová produkce po roce 1910.
• Reálná fotografie – ostré detaily, papír na fotopodkladu, často malonákladová.

Hlavní nakladatelé a jejich rukopis

K nejvýznamnějším producentům vícezáběrových karet v Čechách patřila firma B. Styblo v Praze, Hynek Fuchs v Brně, Karel Maloch v Plzni a moravská tiskárna Slovácká grafia v Uherském Hradišti. Z německy mluvících území je třeba zmínit Stengel & Co. v Drážďanech, Brüder Kohn ve Vídni a Carl Otto Hayd v Mnichově. Každý měl svůj rukopis – Stengel pracoval s pravidelnou geometrií rámečků, Brüder Kohn naopak preferovali volně vrstvené koláže s vlnícími se stuhami. Sběratel rozezná dílnu už podle typografie nadpisu.

Tematické okruhy, které se na pohlednicích opakují

Vícezáběrové karty nesloužily jen pro pozdrav z města. Stejnou formou se vydávaly soubory ke korunovacím, jubileím panovníků (zvlášť k 60. výročí vlády Františka Josefa I. v roce 1908), k otevření železničních tratí, k národním slavnostem Sokola, k oslavám hasičských sjezdů. Najdeme i koláže náboženské (poutní místa Svatá Hora, Hostýn, Velehrad), válečné (regimentní pozdravy z let 1914–1918) nebo vlastenecké, kde se kolem alegorie Čechie kupí erby zemských měst.

Jak vícezáběrové pohlednice správně skladovat

Karty z přelomu 19. a 20. století snášejí relativně dobře běžnou pokojovou teplotu, ale mají dva nepřátele – vlhkost a sluneční světlo. Chromolitografické barvy blednou pod UV zářením velmi rychle, světlotiskový papír zase vlhne. Doporučujeme ukládat pohlednice do polypropylenových obalů (nikdy ne PVC, které uvolňuje změkčovadla) a album skladovat ve svislé poloze v temnu při vlhkosti kolem 50 %. Před manipulací omyjte ruce nebo použijte bavlněné rukavice – mastnota z prstů miguje do papíru ještě po desetkách let.

Časté otázky

Poznám podle viněty, ze které doby pohlednice pochází?

Z velké části ano. Symetrické medailony s květinovými rámečky převažují v letech 1895–1905, geometrické a secesní viněty s plynulými stuhami v letech 1900–1910, fotomontáže s ostre vykrojenými snímky a širokým bílým rámem převládají po roce 1910.

Mají větší cenu karty s rozdělenou nebo nerozdělenou adresní stranou?

U pohlednic z Rakouska-Uherska bývají karty s nerozdělenou stranou (odeslané do 31. prosince 1904) sběratelsky cennější, protože pocházejí ze starší a kratší produkční etapy.

Vyplatí se kolorovat černobílé vícezáběrové pohlednice?

Nikdy. Jakýkoli pozdější zásah do barvy snižuje sběratelskou hodnotu na zlomek. Originál v jakémkoli stavu má vždy přednost před krásnou, ale upravenou kartou.

Jaký rozdíl je mezi koláží a fotomontáží?

Koláž zahrnuje i kreslené prvky, viněty a ornamenty, kdežto fotomontáž pracuje výhradně s fotografickým materiálem (vystřižené a slepené snímky znovu nasnímané). U pohlednic z let 1895–1914 se obojí často mísí.

Kde u nás v e-shopu pokračovat

Vícezáběrové a kolážové pohlednice tvoří hlavní páteř naší nabídky. Najdete je v kolekcích pohlednic ČR malý formát do roku 1950, rakouských, německých i slovenských pohlednic. Speciální kolekce hradů a zámků, malířských a vlasteneckých karet dobře ukazují, jak různorodé motivy se na vícezáběrových kartách objevují. Pro sběratele se vyplatí podívat se i do oddílu sběratelství, kde najdete pomůcky a literaturu k určování.